Tomáš Pavlíček – Lola / 2014

LOLA | Tomáš Pavlíček

MARTIN KURIŠ

Martin Kuriš se už během svých studií na Akademii výtvarných umění v Praze profiloval jako figurální malíř, který nezapře své školení u Bedřicha Dlouhého, Františka Hodonského a Antonína Střížka.

Už jeho počáteční rozměrné oleje zobrazovaly zvláštní svět na pomezí reality, snu a mytického příběhu. Tento svět byl zvýrazněn způsobem výtvarného pojetí. Posouváním lokální barevnosti a určitou stylizací postav a krajinného pozadí pomocí určité diskrepance mezi prvním a druhým plánem docílil svébytného fiktivního světa. Ostatně svébytné zacházení s juxtapozicí konstatoval už Vlastimil Tetiva v katalogu jeho první velké samostatné výstavy¹. Zároveň ale tento autor poukazuje na to, že postmoderní přístup není u Martina Kuriše programový. Pohled na svět Martina Kuriše je pohledem dětského údivu a fantazie reflektovaný ale dospělým intelektem. Typické prvky jeho rukopisu jsou přítomné v jeho malbě tedy už od počátku právě díky tomuto specifickému pojetí světa.

Martin Kuriš je především vypravěč. Jeho obrazové cykly, které byly vystavovány vždy pod určitými názvy „ Profesor Frankenstein, Petr a Lucie či pozdější Navaranna, Don Giovani, Magda a Baryk“ vypráví nějaký příběh, který má svým způsobem pokaždé svoji vnitřní logickou strukturu. Jeho narativní přístup k tématu ho vede ke zvláštnímu zacházení s tématem. Nesestavuje ho chronologicky. Hledá jednotlivé obrazy, které pak přidává jako okna do pomyslného filmového pásu a není celkem důležité, o jaký druh vyprávění jde. Malířská rovina těchto velkých souborů je fantaskní jak námětem tak malířsky. První dva jmenované cykly jsou charakteristické svou stylizací, zkratkou a některé malby působí jako pohádkové ilustrace (soubor Petr a Lucie). Autor snad podvědomě předjímá svoje další směřování, protože v následujících cyklech, které vznikají asi od roku 2008, prolnula jeho malba s další uměleckou disciplínou, s loutkářstvím. V loutkovém divadle našel Martin Kuriš východisko svého hledání jak spojit malbu, prostorovou tvorbu a akci. Dřevo jako materiál bylo logickou volbou a v loutkovém divadle našel ideální prostor pro uskutečňování svých pohádkově imaginativních vizí. Vznikají cykly „Navaranna, Don Giovani, Magda, Baryk“. Snaha o co nejpevnější propojení je zřetelná zejména u malířských souborů Navaranna a Baryk, ke kterým vznikly nejen loutkové inscenace ale také samostatné publikace. Tento vývoj můžeme v náznaku sledovat už v prvních souborech, neboť Martin Kuriš své malby doprovázel textem, ať už to byly doplňující noticky v cyklu „ Profesor Frankenstein či krátké básně v cyklu „ Petr a Lucie“.

Vystavovaný soubor Lola vznikal téměř tři roky. Od předcházejících souborů se trochu liší. Lola není příběhem zcela fiktivním a není ani příběhem zcela pohádkovým. Představuje zvláštní mix, ve kterém zpracoval své vlastní zážitky, různě zaslechnuté příběhy, ale stejně tak do něj prolnuly informace sdílené ve virtuálním prostoru mediálního světa jako ozvěna událostí, přicházejících do idylického světa jeho vsi. Aby malířský příběh zvýraznil, zesiluje jej psaným textem, přesněji krátkými texty, které vizuální informaci doplňují, zpřesňují. Některé z nich mají téměř poetický charakter. Vše co bylo namalováno, musí mít pro Martina ještě literární kontext. Podobně jako u katolické barokní spirituality, která byla sycena z několika uměleckých oblastí.

Zdá se mi, že poslední Kurišův obrazový cyklus je realističtější než jeho předchozí práce, byť si uvědomuji, jak problematický termín „realistický“ je. Mám na mysli zejména způsob zacházení s celkovou kompozicí obrazu. Je úspornější v práci s výtvarnými prostředky a zvláštní poetické a imaginativní detaily předchozích cyklů mizí nebo jsou výrazně redukovány. Větší důraz je kladen na barevné vztahy, na větší barevnou expresi založenou na čistých barevných tónech. Další velkou roli v kompoziční stavbě obrazu hraje světlo, o jehož význam v obraze se začal Martin Kuriš zajímat s velkou intenzitou. V konečném důsledku je tedy „ Lola“ příběhem téměř civilním. Postmoderní juxtapozice se vytrácí zejména ve vztahu krajinného pozadí a figurálního prvního plánu. Krajinné motivy tohoto souboru mají velmi realistický charakter. Zmínil jsem barokní spiritualitu jako způsob uvažování o obraze. V souvislosti s tímto posledním souborem Martina Kuriše přichází na mysl ještě jedna paralela z historie umění, a sice legendární středověké či raně renesanční cykly. Hlavní postava je stále čitelná díky specifické barevnosti. Je vždy nebo téměř vždy přítomná v malbě a od ní se odvíjí další děj a kompozice. Martin Kuriš ve svém posledním souboru svým způsobem navazuje ať již vědomě či nevědomě na proud evropské malířské tradice, kterou ale reflektuje zcela po svém. Kromě výše zmíněné paralely s legendárními cykly lze ve výtvarném světě Martina Kuriše nalézt také určitý pohádkový podtext. Je to pochopitelné vzhledem k jeho vztahu k loutkovému divadlu. Ovšem ve svých výtvarných cyklech Martin Kuriš nemíří na děti. J. R.R. Tolkien ve své rozsáhlé eseji „ O pohádkách“ napsal: „ Pohádky také nabízejí – ve zvláštní míře či zvláštním způsobem – následující: Fantazii, Obnovu, Únik a Útěchu, tedy takové věci, které děti zpravidla potřebují méně než dospělí². Martin Kuriš nám nabízí, abychom v jeho světě zakusili všechny.

Tomáš Pavlíček