PETR A LUCIE – NOSHIRO 2001 | Vlasta Čiháková
(děj se odehrává od 11. září 2001, ale je nadčasový)
Motto: „Oba se shodovali v němé vůli nevidět budoucnost. Ona to chtěla z bezstarostnosti zpívajícího potůčku, smířeného se vším, co přijde. On z horoucí negace, která se vrhá do jícnu přítomnosti a vzpírá se z ní vyjít.” (Romain Rolland srpen 1918)
Něžní milenci, kteří prosazovali svá práva na štěstí a lásku proti nenávisti vnějšího světa a ničivému zmaru, byli vždy symbolem lidskosti a základních mravních hodnot. Jejich naděje byly něčím, co je vázalo k budoucnosti lidstva. Proto se umění ujímalo jejich zobrazování jako základního lidského archetypu. Také rodina, kde děti potřebují lásku, řád a duchovní vzory, s nimiž by se mohly ztotožnit, byla vždy oporou a obranným archetypem proti společenskému marasmu. V posledních letech minulého věku bylo však stále těžší vyprávět a zobrazovat životní příběhy milenců jako nadosobní, či být nakloněn ortodoxii rodinného chování. Sám pojem štěstí se v tržním klimatu měnil na konzum, láska na sex a volné partnerství, subjektem trhu se stal svobodný jedinec, nezadaný a nezatěžovaný vztahem k rodině a dětem. Běžně vznikaly “seriální” rodiny, rozvětvené sérií sňatků, rozvodů a porodů. Samy děti, vržené do psychického chaosu, získávaly informace, nové znalosti a dovednosti v předstihu před svými rodiči. Kultura jazyka upadala na vrub pokročilé smyslové stimulace, nejistou duši ovládal sarkasmus, vrcholem naší civilizační pýchy se stala supermanská koncepce klonování a elektronické virtuality.
Jako bychom se nyní ocitli tváří v tvář soumraku vyspělé civilizace 20. století. Válku s terorismem provází kocovina z kolapsu vrcholových tužeb. Svobodný právní jedinec, jenž potřeboval ztotožnit řád s chaosem k realizování své vlastní vůle, tenduje dnes od dekadence k degeneraci. Válka vždy signalizovala vyčerpání určitých hodnotových měřítek, zvláště pokud znamenala střet liberální demokracie s fanatismem, jehož slepá víra v neproměnné hodnoty zapírá srdce, smysly a zdravý rozum. Nadto bývala vždy ve válce určující nesouměřitelnost společenské a životní úrovně, jako mocensko-ekonomická příčina, od níž se sváry odvíjely ve jménu fiktivní pravdy. Válka je v mnohém smyslu příležitostí k hluboké sebereflexi.
Dřívější obrazy Martina Kuriše vycházely svým figurálním zobrazením z pocitu sounáležitosti s jakousi intimní farností či komunitou, z níž se rodily všechny jeho “boží” lidské typy. Jako konkrétní postavy byly poznačené a pojmenované pro opakované použití v jednotlivých cyklech maleb. Někdy byly buclaté, podruhé hubené, hezké nebo nehezké, podle toho, jaké psychické či estetické hledisko představovaly v obrazové kompozici. Vykreslené však byly vždy dostatečně odívané do přirozených barev nahoty či zářivých barev vzorkovaných šatů, občas jejich pohodový zjev kalila nějak temná stopa po utrpení anebo přítomnost stvůry. Pozadí těchto obrazů sice vycházelo z reálné krajiny, ale bývalo jakoby uměle vyvedené, halucinogenní co do exotického vyladění ostrých barev, plné fantaskní flóry a fauny. To ještě platilo o cyklu Profesora Frankensteina či Ztracené vlčici. Poslední obrazový cyklus, zde věnovaný Petru a Lucii, se však formálně i obsahově výrazným způsobem proměňuje.
Kromě archetypů svaté či boží rodiny, madon a okřídlených andělů jako nových prvků, konfigurace nešťastníků s faunou jsou umístěny na pozadí reálné a světlem modelované krajiny, byť ještě tu a tam protkané podivnými exotickými prvky. Těchto prvků však ubývá a lidské bytosti jsou podstatně zeštíhleny, ztrácejí svou zdravou buclatost až k vychrtlosti. Mají podobnou expresivní linii pohybu jako větrem ohýbané větve stromů. Na křehké štěstí a prožité utrpení těchto bytostí občas upozorňuje bezzubý úsměv v jejich tváři s černým otvorem jícnu. Jsou však obklopeny světem skutečné přírody, v němž rybník nezřídka funguje jako zrcadlo, a jehož malbu zklidňují přírodní barvy v konejšivých kontrastech s umělými akcenty. Jen loďka či větší přepravní člun, vichřice a podmračené nebe stálým způsobem upozorňují na existenci záhrobí, konec světa či nevyhnutelnost smrti, anebo na krátkost lidského životního snu.
Jestliže z těchto nových obrazů nevyzařuje přímo pohoda, jsou tu přinejmenším zobrazeny nadosobním způsobem životní příběhy lidí, jež se uzavírají do svého snu o lásce a štěstí, rodinné komunity, s oporou o blízkost svého bližního, se vzájemným pochopením a odpuštěním. Je to vědomá obrana proti krutosti a nelidskosti vnějšího světa, pouť z neklidné přítomnosti za věčností, vyvěrající z útěšné touhy po nekonečnu. Citová intimita sice zcela neunikne ničivému vlivu zvenčí, ale zázemí citovosti, chápané jako autorova sebereflexe, navrací lidem víru v život a v sama sebe. Metaforou duchovního narovnání chce cyklus maleb Petra a Lucie obstát jako pevný protiklad k veškerému násilí, zlu a příšeře života a smrti – válce. Snaží se nám ze sebe předat to, co teď sami aktuálně potřebujeme.
Vlasta Čiháková – Noshiro