Paralelní historie / 2013 | Blanka Kirchner
Martin Kuriš
Martin Kuriš (1973, Kutná Hora) je autor, který na ústeckou scénu vstoupil po studiích na Akademii výtvarných umění v Praze. Jeho tvorba se přímo vztahuje k místu, kde žije – vesnice Příbram u Děčína. Krajina i lidé z jeho obrazů jsou motivy, které potkává každý den a obojí je mu blízké. Na svých obrazech zaznamenává krajinu, svérázní postavy i jejich příběhy, tedy motivy, které ho každodenně obklopují a jsou mu důvěrně blízké.
Kuriš ve své práci reflektuje bizarnost krajiny bývalých Sudet, která se radikálně změnila po odsunu původních německých obyvatel. Po staletí obávaná kultivovaná venkovská krajina, v jejímž okolí se nacházely chmelnice a sady, byla šedesát let po válečných událostech postupně pohlcena volně rostoucími stromy.
K obecnějším rysům Kurišova díla patří například z podstaty realistické, avšak naivistické zpracování zvoleného motivu nebo prvky surrealismu, projevující se kombinací snových motivů a konkrétních krajinných témat. Obrazy, jejichž barevnost se mění v časové lince autorova vývoje, jsou malovaná temperou a olejem. Zatímco malby z počátku jeho tvorby mají expresivnější výraz s volbou omezené škály barev, postupem času intenzita tónů zeslabuje a nabývá podobu jemných lazur. Tato pastelová barevnost je přitom patrná především na obrazech z let 1997 – 2002.
Od roku 2002 Martin Kuriš své obrazy řadí do cyklů ilustrujících příhy, jejichž pohádkovost koresponduje s magickou realitou charakteristickou již pro jeho ranější díla. Rozsáhlé obrazové celky rovněž doplňuje textem a vydává jako autorské knihy (Don Giovanni, Magda, Baryk a Navarana). Některé z nich, Baryk (2008) a Navarana (2010), autor následně převedl do podoby loutkového divadla. Jeho tvorba tím získala další dimenzi – prostor a čas. Na loutkovém představení Baryk spolupracoval s divadelním seskupení Buchty a loutky, inscenaci Navarana potom připravil ve spolupráci se studenty Fakulty umění a designu a Pedagogické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně a uvedl v Činoherním studiu v Ústí nad Labem.
Blanka Kirchner
…v žádném případě pak Martin Kuriš nechápe stylovou vyhraněnost jako prostředek k upoutání pozornosti. Juxtapozice, tak blízká postmodernímu stylu, tu nachází zvláštní a neotřelé uplatnění. Autor netradičním způsobem spojuje tradiční formy s cílem přinést ironické zpracování jinak vážně myšlených témat. A můžeme jít v Kurišově případě ještě dál. Ona juxtapozice se tyká i jednotlivých postav objevujících se v ploše obrazové kompozice, zasazených vždy do panoramatu krajiny, proměňující se v jednotlivých ročních obdobích. Samotná příroda se ale jeví jako nějaká známá, těžko však uchopitelná paralelní realita vůči lidskému příběhu. Autor v určité poloze vystupuje jednou jako vypravěč, který na jedné straně upozorňuje na vymyšlenost postav a jejich jednání, v jiném okamžiku (respektive „příběhu“) tytéž postavy prezentuje jako účastníky jiné historie. Snaha dosáhnout naprosté vizuální úplnosti odkazuje k nepochybným schopnostem, které má v tomto ohledu fotografie. Ovšem „příběhy“, které se před námi na Kurišových obrazech odehrávají, jsou viděny ve větší úplnosti, než kdy by mohly být viděny ve skutečném životě.
Vlastimil Tetiva, 1999